Životní situace


 

Kdo dělá kruhy v obilí?

Jak se pozná, že kruhy v obilí jsou mimozemského původu? Jednoduše! Stačí když ufolog řekne, že kruh je zaručeně pravý. Říkají si Circlemakeři a dělají zaručeně pravé kruhy v obilí... Když se někde přes noc objeví záhadný obrazec v obilí, obvykle se kolem něj krom novinářů srotí i další podivná individua - ufologové, parapsychologové, záhadologové a další samozvaní vědci. Měří v kruzích hypermagnetické pole, antigravitace, následně vydávají své výsledky v nabubřelých "vědeckých" pracích, v nichž připisují původ kruhů mimozemšťanům, duchům, tajemným energetickým polím, skřítkům, elfům a další havěti. Tito badatelé vymýšlejí každoročně další teorie, čím praštěnější, tím lepší. Naštěstí existují lidé z opačného pólu - lidé, kteří hold na sebe musí vzít úkoly mimozemšťanů, duchů a energetických polí a dělají za ně jejich práci, aby ufologové měli radost, neboť mimozemšťané, duchové a energetická pole na své povinnosti týkající se tvorby záhadných obrazců zvysoka kašlou. Parta lidí, jež si vzala na svá bedra takovou tíhu, si říká Circlemakeři. To se vždycky tak jednou dvakrát do roka seberou, vezmou si náčiní a v náhodně vybraném poli pak přes noc vyrobí záhadně vypadající obrazce. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, snad jen na to, že jejich kruhy jsou zaručeně pravé, jak tvrdí odborníci. Poté několik měsíců sledují výkydy některých ufologů o jejich obrazci, načež se veřejně přihlásí k autorství ničíc tak tajemnou Záři obalující každého ufologa. Nechme však mluvit samotné ufouny a ufology: Kruh prý objevili zemědělci při žních a báli se obilí v jeho okolí sklidit a tak ho nesklidili. Ufologové prohlásili, že jde o přesný kruh. Dále prohlásili, že kdyby obrazec chtěli udělat lidé, museli by ovládat umění antigravitace, protože do kruhu žádné stopy po lidech nevedly. Nikdo si už ale nevšimnul toho, že do kruhu vedou stopy po traktorech a těmi se lze do obrazce lehce dostat. Na obrazci byla též naměřena tranzdimenzionální energetická substance Dlouho jsme neváhali a tak jsme napsali do novin protireakci, kde jsme se přihlásili k autorství. Se svou odpovědí do novin přišel místní ufolog Novák: Zástupce společnosti Lugnasat Radomír Novák, který se zabývá zkoumáním piktogramů, považuje popsanou metodu za naivní. "Piktogram u Bystřičky byl ve skutečnosti elipsou. A navíc střed víru, který tvořilo polehlé obilí, ležel mimo eliptický střed. To by nikdo nedokázal," kroutí hlavou. Podle něho svědčí výpovědi občanů, kteří v okolí bydlí, že v obilném lánu skutečně došlo k něčemu neobvyklému. "Svědci tvrdí, že v noci viděli v mlze tři červená světla. A psi z nedalekých domů se dodnes bojí přiblížit k tomuto místu" Povšimněte si razantní změny názoru na tvar obrazce tak typickou pro lidi, kteří si na vědce jen hrají, a mlží a mlží... Jsou i tací, kteří se snaží vyluštit zprávu zašifrovanou v obilných klasech a dokonce se jim to daří. Poslyšte reakce církve na jiný výtvor CircleMakerů: „Obrazce viděl i můj kolega, který je věřící člověk. Na druhý den po nálezu farář při kázání informoval o tom, že po Loučce koluje Panenka Maria z Růže a její symbol je právě stylistický kříž s rozvětvením - stejný, jaký je zobrazen v obilí,“ uvedl Mutina. Jeho kolega poznal údajně i druhý symbol v blízkosti Valašského Meziříčí, kterým má být Boží oko. „Taková malůvka je podle jeho slov na oltáři v novojičínském kostele,“ dodal. Lékař se později přišel podívat na rozvětvený kříž osobně. „Klásky jsou kladeny od středu stejnoměrně všemi směry. Zajímavé je i jejich rozložení v koncích obrazce. Není ohnuté či polámané, ale ležící klasy přesně zapadají vždycky mezi dva klasy stojící,“ přiblížil.

Očkování proti rakovině začne až za rok

Očkování proti rakovině děložního čípku má začít již příští rok. Má to ale jeden háček, ženy (či spíše dívky) si jej musí zaplatit z vlastní kapsy. A ne málo. Jedna očkovací vakcína bude stát mezi 8 -10 tisíci. A aby měla správný účinek, musí být nao Stát nemá v plánu platit toto očkování teď, ani v budoucnu. ,,Neexistují žádné analýzy, že by se toto očkování opravdu vyplatilo" řekl předseda České gynekologické a porodnické společnosti Vlastimil Dvořák. I přesto, že u nás touto chorobou roně onemocní 1200 žen, což je dvojnásobek průměru v Evropské unii. Rakovina děložnho čípku u nás ročně zabije kolem 450 žen. Nejohroženější touto chorobou jsou ženy nad 40 let. Právě tyto často zanedbávají preventivní prohlídky. Rakovina způsobují viry a je přenosná pohlavním stykem. (právě proto má cenu očkování před začátkem sex. živ.) Toto očkování se může použít i na chlapce, u kterých tyto viry způsobují rakovinu penisu. Ale toto onemocnění není u nás nijak časté. Proti rakovině by se měly očkovat dívky ještě předtím, než začnou žít sexuálním životem. A na věku očkování se nemůžou lékaři shodnout. někteří jsou pro 10-11 let. Ale většině lékařům to přijde jako zbytečné, jelikož očkovací látka má pouze omezenou působící dobu. Tak převládá názor očkovat v 15ti letech. Některé informace byly čerpány z tisku (MF). Rizikové faktory * časný začátek pohlavního života (před 17 rokem věku) * častá změna sexuálního partnera * více sexuálních partnerů * kouření * poruchy imunity Prevence * nekouřit * dodržovat vysokou hygienu pohlavního života (viz rizikové faktory) * pravidelně docházet na gynekologické prohlídky Příznaky * v počátečních stádiích je onemocnění zcela bezpříznakové * teprve později se nádor, který na čípku vytvořil vřed, projeví zakrvavělým výtokem a krvácením po pohlavním styku * bolesti a útlak močovodů jsou projevy pokročilých stádií Diagnóza * již běžné gynekologické vyšetření s kolposkopií a odběrem cytologie odhalí podezřelé ložisko nebo i jen změny, ze kterých by mohl zhoubný nádor vzniknout * přímý odběr vzorku podezřelé tkáně (biopsie) diagnózu upřesní * při stanovení diagnózy karcinomu děložního čípku je nutné stanovení rozsahu onemocnění - stanovení stádia nádoru, které se určuje podle velikosti nádoru a postižení okolních tkání. Provádí se vyšetření močových cest, plic, mozku, kostí. Stádia karcinomu děložního čípku Ia - velikost max. 7 x 5 mm Ib - větší ložisko, ale omezené pouze na dělohu IIa - nádor prorůstá do horní třetiny pochvy níže uvedená stádia nádoru již nelze operovat IIb - nádor prorůstá do postranních děložních vazů (parametrií) IIIa - nádor prorůstá do dolní třetiny pochvy IIIb - nádor prorůstá až ke stěně pánevní IVa - nádor prorůstá do močového měchýře nebo konečníku IVb - jsou vytvořeny vzdálené metastázy Léčba * u nádorů rozpoznaných v časném stádiu je metodou volby chirurgická léčba. Provádí operace se dle rozsahu onemocnění: hysterektomie nebo tzv. rozšířená hysterektomie (dle Wertheima) do stádia IIb * u pokročilých stadií onemocnění, kdy není možné nádor chirurgicky odstranit je metodou volby léčba ozařováním (aktinoterapie, radioterapie) - stádium IIb * individuální léčebný plán se stanovuje u stádií III a IV

Páteční odpoledne v supermarketu

Po dlouhé době jsem zase navštívila svatostánek všech důchodců a milovníků dlouhých procházek mezi regály přetékajícími různými vymoženostmi moderní techniky a lahůdkami všeho druhu. Vstoupila jsem do světa vášní a hravosti, radosti a smutku...do světa, kde vše je možné. Jaký to byl pro mě šok, když jsem se dozvěděla, že musím jet nakupovat s rodinou...Hned mi v mysli vytonuly vzpomínky na masy lidí valících se úzkými uličkami, pomalí důchodci, kteří vždy svým ostřížím zrakem mžourají nad složením potravin. V neposlední řadě pak malé děti zběsile poletující mezi nohami dospělců. "A kdy vlastně pojedeme nakupovat?" zeptala jsem se mámy. Po odpovědi mi na hlavě přistál proud studené vody...v pátek, v pátek...znělo mi hlavou celý den. Takže: "Sláva, nazdar výletu." Z dálky na mě pomrkávají mohutné stěny jednoho z místních supermarketů a před ním vidím na parkovišti spousty netrpělivých lidí kličkujících mezi auty. "Mraveniště moderní doby" říkám si. To už se ale i naše auto doplazilo na šedý plac, je na čase vystoupit. Po menších problémech s žetonem u košíků, kdy se vytahoval řetěz z otvoru jako řepa ze země, se i my zapojujeme do davu s blyštivýma očima. Před námi se pozvolna objevuje vchod... Vítá nás hala obrovská jako chrámová loď kostela. Všude okolo se hemží pracanti a zákazníci bedlivě sledovaní okem všudy přítomné kamery. Malý chlapeček právě shodil reklamní letáky, které se jako babí léto rozletěly do stran, jeho maminka je na pokraji šílenství. Postupně se propracováváme mezi nadité regály, proud davu nás táhne do oddělení elektra, kde se sny stávají skutečností. Pokud tedy člověk vlastní malé jmění. Jsme v ráji obrazovek, ploché televize vlastnící různé uhlopříčky, monitory, počítače, to vše vydává zář jasnější než žárovka "stovka" . Slintající lidé blokují průchod uličkou a na slovo "z dovolením" nereagují, v očích mají divný lesk připomínající šílenství. Konečně prorážíme bariéru lidských těl a vjíždíme do oddělení knih a papírnictví. Malý chlapeček právě shodil skicáky, supermarketem se rozléhá vzlykání nešťastné ženy. Studuji knižní novinky na trhu, táta mě naštvaně odtrhává od Pratchetta, na blbosti prý není čas...Vpluli jsme do víru chutí a vůní nejrůznějšího druhu. Jídlo, všude je samé jídlo...knedlíky, pečivo, maso, uzeniny, ovoce, zelenina, sladkosti...ráj chuťových buněk. Zoufale pátráme po okolí, máma se ztratila. Po chvíli ji nalézáme u pultu s masem, kde vybírá nedělní oběd. I přes naše protesty kupuje následně i pondělní, úterní a středeční. S tátou se právě dohaduje důchodce o trvanlivosti houskového knedlíku. Zoufale a plna očekávání čekám na větu: "A co chceš ty?" Za moment se konečně dočkám, a tak zamíříme do oddělení sladkostí. Při vjezdu vidím v dálce staré známé paty... Nádhera. Odvážím si z uličky mléčnou čokoládu s lískovými oříšky. Čeká nás další etapa nákupu. Musíme vystát dlouhou hadovitou frontu na cestě ke svobodě. Pokladna se mi vysmívá do obličeje, její posměch však pozvolna uvadá, když se k ní pomalu blížíme. Dáváme nákup na pás a přitom kontrolujeme, zda jsme v tom spěchu něco nezapomněli. Paní pokladní, nerudná a nesympatická, na nás "bafne" cenu a inkasuje peníze. Za námi už nervózně přešlapuje další tucet lidí, co se chtějí dostat z vězení touhy a chtíče. Naskládáme nákup zpět do košíku a šineme se k východu. Potkáváme znovu malého chlapečka, který je celý upatlaný od čokolády a jeho maminka, před tím učesaná, je jako Rákosníček, rozcuchaná a bez půlky vlasů. Mávám chlapečkovi na rozloučenou, odměnou je mi bezzubý úsměv. Opouštíme supermarket s vědomím, že sem musíme znovu až za týden...Moje srdce volá: "Volnost!". Nákup se nachází v autě. Vozík se vzpírá a nechce vydat žeton zpět ze svých útrob. Zdařilo se. Nasedáme do auta a opouštíme parkoviště, kde stále stojí spousta osamělých aut. V duchu mávám a zapínám si bezpečnostní pás..."Brzy nashledanou." Supermarket je pro někoho splněným snem, pro jiného nutným vězením. Ale všichni se tam i v této uspěchané době vracíme uspokojit své touhy. Ať už je to v pátek nebo v sobotu...

Pátek 13

No já nevím jak vy,ale já na to nevěřím(ale zaklepávám).Prostě si myslím,že vše co se stane v ten den,je buď shoda náhod(ale říká se,že prý náhody neexistují,tak si to zkusme alespoň vsugerovat)nebo prostě nevím.Myslím že se tomu,že se stanou neštěstí přikládá až moc zájmu.Kdyby se to,co se děje Pátek Třináctého stalo v jakýkoliv jiný den,každý by nad tím mávl rukou.Ale jelikož se všechny ty věci dějí v tenhle den,měli by jsme o tom alespoň chvíli polemizovat.Začneme od rána(jen tak obrazně).Ráno vstaneme levou nohou,děláme si topinky,které se nám uškvaří,přesladíme čaj,na svoje nové krásné tričko vylijeme kafe,které se nám stejně nepovedlo.Když se podíváme na hodiny,zjistíme otřesnou skutečnost,že pokud se chceme ještě převléknout,přijdeme pozdě!Stejně usoudíme,že ta velká skvrna není vidět a rozeběhneme se na autobus,na který máváme a křičíme aby zastavil.Nakonec řidič(proti své vůli)zastaví.Zaplatíme,ale ještě předtím se nevyhneme hnusnému pohledu řidiče a znechuceným pohledům sedících lidí.Špinavý a uřícení se posadíme na sedačku.Když konečně vystoupíme,nebo spíš vypadneme z autobusu,vidíme svůj cíl – práce/škola(vyberte si).Jste optimističtí,jdete ladnou chůzí,která říká „Tady jsem“ a najednou okolo vás projede auto(a jelikož prší)stříkne na vás půlku té kaluže co leží na zemi. Nenecháte se vytočit a jdete dál.Silnici jste přešli bez jakýchkoliv jiných překážek.Přijdete do práce a co se nestane.Vaše kolegyně se před vámi zastaví,sjede vás očima od hlavy až k patě a chytí neuvěřitelný výbuch smíchu. Koukáte se na ní pohledem,který se dá nazvat jak jinak než – pohrdavý.Ona ve svém trapném chvění a napohled „trápení“ nepřestává a směje se dál.Otočíte se a chystáte se odejít.Ale v tu ráno,vrazíte do chlapíka,který nese v ruce kávu.Ne jen,že jste se ponížili,ale vylili jste všechno na něj.Začne vás proklínat a odchází. Stále držíte úsměv.Jdete do své kanceláře a vidíte haldu papíru,které prostě potřebují vyřídit.Posadíte se a dáte nohu přes nohu(vypadá to elegantně a jelikož to píši já jako dívka),ale elegantně už nevypadá ta obrovská díra na vaší punčoše.Skryjete jí a pouštíte se do zbytečného papírování.Myslíte si,že se soustředíte,ale opak je pravdou.Po dlouhé době,trapného sezení u haldy papírů,přes které jste ani neviděli, jste se konečně zvedli.A letíte domů.Když běžíte přes chodbu svých kolegů,každý se vám podívá na : špinavé triko,zablácenou sukni a díru na silonkách,kterou jste si myslela,že jste zakryla. Jedete autobusem zpátky domů.Přišla jste totiž včas a řidič se na vás dokonce usmál.Všechno se začíná v dobré obracet.....říkáte si.Přijedete domů a večeře,kterou jste měla domluvenou s vaším přítelem odpadla,není mu dobře. Řeknete si,ž půjdete do kina a tak se sbalíte a čistě oblečená,se vydáte do ulic. Najednou vidíte povědomou osobu . . . . .že by váš přítel,kterému není dobře? Ano,k vašemu údivu je to vážně on.A není sám,pokud vás neklame zrak.Zpozoruje vás,ale vy už se k němu blížíte svižným krokem.Dáte mu tu největší facku v dějinách a na tu ženu vedle něj(mimochodem mnohem starší než je on)hodíte jedovatou slinu.Když přijdete domů,vidíte sms,od koho jiného než od něj že?! Máte chuť jí smazat,ale chtíč si přečíst tu omluvu na kterou čekáte(protože se za vámi nerozeběhl a nechtěl vás zachránit když jste odcházela)vás donutí si ji přečíst.Stojí v ní,že vlastně ta žena nebyla ta žena co jste si myslela,ale jeho milovaná sestra . Pokazila jste co jste mohla a už si konečně s čistým svědomím můžete jít lehnout.Pak se podíváte do kalendáře a zjistíte,že je Pátek Třináctého a proto všichni věří tomu,že to prostě není náhoda.

Jaký je skok do dospělosti?

Dnešek je poslední den, kdy nejsem dospělý muž, který je za všechno zodpovědný. Poslední den, kdy mě moje mamka musí živit, šatit, mít za mě zodpovědnost. Dneska naposledy jsem měl právo vzít s mými kamarády banán z naší kuchyně, položit ho na silnici a čekat až ho přejede auto. Dneska je poslední den, kdy se tomu můžu hrozně smát. Zítra by to už nebylo správné. Zítra se probudí moje kurátorka, vyčistí si zuby a já nevím, co ještě všechno, radši to ani vědět nechci, půjde do své práce v Nuslích a tam jako první ze všech věcí určitě udělá to, co mi slíbila. To, co má vlastně za povinnost. Vezme můj rejstřík, kde je záznam o mých 0,57 promile a úplně navždy ho skartuje. Od zítřka už nebudu žádný alkoholik. Za mých osmnáct let bez jednoho dnu jsem toho stihnul hodně. Povedlo se mi, že se ze mě stal kluk šikovný, rozumný, snaživý. Dostal jsem se na základní školu, což nebylo vůbec nic lehkého, nemyslete si, v ní jsem strávil dva roky, poté jsem se dostal ze druhé třídy na jazykovou školu, která mi dala do života přesně to, co jsem potřeboval a z ní jsem se poprvé s obavami, ale nakonec bez potíží dostal na gymnázium. Moc proher jsem v životě zatím nezažil. Zatím mi vše, dá se říct, vycházelo. Doufám, že věk do osmnácti není pohádka, doufám, že celý život je pohádka. 27.8.2007 Mé obavy se naplnily. Život se naprosto změnil. Nic není jako dřív, jsem úplně jiný člověk. Dospělost není žádná sranda. Nevím, jestli se mi povede z toho nějak dostat, jasně, jsem dospělý zatím jen něco málo přes dvacet dní, ale už mě to vůbec nebaví. Tolik povinností, které jsem předtím neměl, tolik starostí, kterých jsem předtím neměl. Lidé okolo mě přestali oslovovat mladíku, už jsem pro ně nějaký pán. Děti mi začaly říkat dobrý den, já jsem se proto musel naučit jim říkat ahoj. Už jsem ten, který život dožívá, ale neužívá. Všechna radost je pryč. Bože, já chci zpátky svoje mládí!

Stát se matkou

Tak od začátku. Pro ty, kteří si myslí, že to vezmu z gruntu, upozorňuji, že se nenacházíme ani v sekci SEX, ani EROTIKA. Takže vážení, početí tu do detailu rozhodně rozebírat nechci. Pravda, jako většina i já jsem se dostala tímto způsobem do jiného stavu. V poradně mi začali říkat maminko. Ale matka? Ne, to ještě ne. Byl to prostě jen ten jiný stav. Teď rychle přeskočím těch 9 měsíců. Co to plácám. V mém případě méně. Mé děti jsou prý zvědavé po mně, chtějí vidět, jak to tu venku chodí a tak se derou na svět o nějaký ten měsíc dříve. "Hned jak jsem na sále viděla svého potomka, vstoupil do mě duch mateřství." říkal někdo. A nic. A nevstoupil. Byla jsem unavená a ospalá. Druhý den jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem matka. Slyšíš! Máš dítě! Jseš matka! Aha. Tak jo. Jsem teda matka. Ale fakt necítím nějakou změnu. A zatímco nám náš mrňousek dozrával někde v inkubátoru, mně cukaly koutky, při představě, co se asi děje doma. Totiž v té ne tak vzdálené době, jsme ještě neznali mobily a dokonce i pevná linka mnohde mohla být vzácností. Tak se stalo, že jsem se ocitla v jiném městě, v jiné nemocnici a už několik hodin byl na světě náš potomek. A doma nikdo nic nevěděl, ani netušil. Až při odpolední návštěvě (ale v jiné nemocnici než já) to teprve měli zjistit. Miminko už bude mít půlku prvního dne za sebou a vím o něm jen já. Ta myšlenka mě vyloženě bavila. Matka, ne matka. Blíží se večer a má přijít ta chvíle. Ukážou mi mé dítě. Hurá na nedonošence. Obléknout bílý plášť, umýt ruce a teď ... Teď to musí přijít. Ucítím se být matkou. Určitě! Nebýt bílé barvy všude kolem a sterilního prostředí, připadám si jak v muzeu. Ve vitríně človíček. Má ručičky, nožičky, hlavičku. Je prý můj. Prohlížím si ho stejně jako model hradu nebo vycpanou kachnu. Nevím. Tak jo. Já vám to věřím. To dítě je moje. I když na inkubátoru je velkými písmeny napsáno: BEZE JMÉNA. Jsem matkou bezejmenného. Nevím proč, vzpomenu si na "neznámého vojína". BEZE JMÉNA, B.J., pro nás angličtináře "bí džej". No vidíte, mohl mít jméno jak z amerického seriálu. Další den ho dostávám prvně do náručí. První dotyk. Ten to jistě prolomí. Potřebovala bych, aby se otočil na mě. Lehce mu natáčím hlavičku k sobě. Moc se mu nechce. Najednou škub a škyt. Ten uzlíček se rozškytá, až mi nadskakuje v náruči. "Ježišmarjá, já jsem ho snad rozbila", bleskne mi hlavou. Ryze mateřská reakce. A tak jde den za dnem v nemocnici. Všechny tak podobné. A já pořád čekám nějaký ten příval mateřství. Lavinu. Tsunami. A zase nic. Chodím svého drobečka krmit, koupat, prostě zvykáme si na sebe. Třetí týden si ten raneček štěstí odvážíme domů. A teprve teď, když vše začíná být hlavně na mně. Teprve teď začínám vnímat, že to dítě je moje. Vlastně naše. A tak někde mezi těmi běžnými starostmi, probdělými nocemi, běháním po doktorech, mezi prvními úsměvy a stisky malých ruček, tam někde, nikým nepozorována, připlula ta malá vlnka a nenápadně se ve mně rozlila. Ano, jsem matka. Už jsem to konečně cítila.

Dialog před smrti

On:Ahoj lásko,jak se máš? Ona:Promin,rychleji to nešlo!Co ty? On:Ještě si mě neodpověděla jak se máš...já se mám dobře! Ona:Tak OK!Kam půjdeme?Tamhle je krásné místo pojd sedneme si... On:(neodpověděla mu na odpověd)...tak dobrá jdeme! On:Jak si se měla celý víkend? Ona:Nijak obvzlášt' celkem stejně...(přinucený úsměv). Ona:Copak si dělal ty? On:Učil,myslel na tebe,a věřil že se máš dobře.. (Upřený pohled dvou milenců před smrtí) Ona:Pojd jdeme se projít... On:Jistě!... Vyšli,náraz, otřesené pohledy !aaaaaaaaaaaaaaaaa! Vedle sebe leží chlapec s dívkou,jen dívka pohla víčky,otočila hlavu svou na chlapcovo spící,mrtvé oči... Ona:Kdybych věděla že už tě nikdy neuvidím,nikdy neuslyším zpívat,vyprávět mi příběhy,šeptání do ouška řekla bych ti jak se mám!Že se mám dobře i když jsem se na to netvářila.Řekla bych ti toho víc,mluvila bych stebou dýl a víc bych se stebou mazlila..a věděl by si že jsem ten den chtěla přijít o své panenství,že si měl u mě připravenou oslavu na své 18narozeniny!Už nic nebude už NIKDY VÍCE!:(Važte každého dne a řekněte si všechno a tvařte se jako by jste se viděli naposled.Třeba to bude už zítra...

Autoškola

Tak jsem se jednou tak zamyslela a zjistila,že všichni z okruhu mých známých byli nepochopitelně lapeni vším,co má minimálně dvě kola a motor…A tady se s vámi,milými čtenáři PD,chci coby naprostý laik podělit o své postřehy o přitažlivosti motorových vozidel.Co je na nich vůbec tak zvláštního a úžasného??? Motorky se mi vždycky líbily,to je pravda.Přestože mě teorie o práci čtyřdobého motoru jako zástupkyni něžného pohlaví příliš neuchvátila,pořád mám v hlavě ty krásné doby,kdy jsme spolu s kamarádkou ze základky sedávaly v parku na lavičce a komentovaly každou projíždějící motorku,kterou jsme prohlásily za ,,miss káru“ a nejradši by ji měly ihned doma v garáži.Líbí se mi design mnoha těchto parádních strojů,přece jenom jsem dívka a vzhled ocením víc než počet koní.Na druhou stranu nepřestávám váhat.Je to váhání mezi dokonalým pocitem čisté volnosti,kdy vám chladný větřík povívá vlasy a pohledy na děsuplné dopravní nehody,které dávají všem motorkářům proslulé označení ,,dobrovolní dárci orgánů“.Máte dvě možnosti.Vítr kolem uší nebo zpřerážené kosti.Je to hra.Ruleta.Ale to je právě to,co milovníky motorek na jejich strojích uchvacuje. Stejně jako motorky dokáží přitahovat i krásná a rychlá auta.Na vlastní kůži jsem se o tom přesvědčila,když můj přítel nastoupil do autoškoly.Rázem jsem měl tu čest poznat takové krasavce jako Porsche Carrera 911 nebo Honda CRX, jejichž fotografie mi našel na internetu,a vzalo mě to NATOLIK,že jsem neváhala a ve cvičném voze brzy seděl za volantem můj přítel,vedle něj pak instruktor a vzadu…já! V celé zóně povolené rychlosti 40 jsme jeli nejmíň 70,ale hlavně,že můj přítel postřehl všechno možné,co s řízením nemá moc společného.,,Hele,maj tady perníkovou chaloupku,“prohlásil nedaleko Kunětické Hory při pohledu na ukazatel se zmíněnou atrakcí a jel si dál svých 90. I když musím uznat,že na Kuňce bylo nevídaně hezky,večer ve mně převládly ženské ochranitelské instinkty a miláček se dočkal dlouhého výčtu toho,co všechno dělá špatně. Že jsem se v noci pořádně nevyspala,protože má tiky v nohou a rukou,a tak je to pokaždé, když má následujícího dne jízdy,pak jsem jemně nastínila,že řídí jako totální hovado,nezajímají ho dopravní značky a informační tabule a jestli se chce zabít,atd,atd.Po několika dnech jsem začala krizovou situaci vidět docela jinak.Jeli jsme spolu zrovna autobusem,když jsem se jen tak zeptala: ,,A co je vlastně na tom řízení tak úžasnýho?“ ,,Já nevim,“odpověděl, ,,To si prostě musí zažít člověk sám,aby pochopil ten pocit,když přidává plyn,zrychluje a slyší u toho ten krásnej zvuk…“Tehdy jsem začala poprvé uvažovat o rozporech mezi volností,svobodou,a krvavou stránkou motorismu.Taky mě to úplně chytlo.V létě si půjčím přítelovo auto a budu se učit jezdit na nějaké polní cestě.A není vyloučené,že si nepůjdu s kamarádkou dělat řidičák na motorku… Domluvili jsme se,že se přítelově probíhající autoškole blížících se závěrečkách nebudeme bavit a radši v klidu a pohodě oslavíme sv.Valentýna.A to byste,milí čtenáři,měli udělat i vy a vaše drahá polovička.Ať už se hádáte kvůli autům nebo čemukoli jinému,mějte na paměti,že láska je přece silnější než tisíc koní pod kapotou.A neplatí v ní tolik striktní pravidla jako ty silničního provozu. Tak,tolik jsem vám chtěla říct.

 
Google

PŘEVODNÍK MĚN

nainstalujte si na Vaše stránky [ zdarma ]

Výměna ikonek ZDARMAwww.weblight.cz www.bazarekzadara.ic.cz iBANNER TopList