Poezie pohádky


 

Slunečník,Měsíčník a Větrník

Žili byli, a není to zase tak dávno, ve svojí chaloupce na vršku kopce babička a dědeček, kteří měli tři vnučky. Nejstarší se jmenovala Zlatuška, prostřední Bělinka a nejmladší Růženka. Dívky byly moc hodné a slušně vychované a dělaly babičce a dědečkovi jenom samou radost. Věk už měly na vdávání, ale že bydlely na samotě a pomály babičce a dědečkovi, mezi lidi moc nepřišly.
Jednou se stalo, že dědeček měl moc práce na políčku a dívky musely pomáhat babičce v domácnosti. Podzim už ťukal na dveře, počasí bylo sychravé, a dědeček měl pořád plné ruce práce. "Kdyby alespoň na chvilku sluníčko vykouklo, člověk by se zahřál a líp by se mu pracovalo," posteskl si dědeček, když tu najednou se před ním objevil pohledný mladík, oblečený do bohatého zlatem prošitého oděvu. "Jmenuji se Slunečník, a dáš-li mi za manželku svou vnučku Zlatušku, slunce ti bude zářit, kdykoli si jenom vzpomeneš." Dědeček se probral z ohromení a odvětil: "To víš, já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Zlatuška chtít? Podívej, támhle mi přináší oběd, jdi za ní a zeptej se jí." Slunečník poslechl, zeptal se a Zlatuška souhlasila. "Za tři dny přesně o poledni bude svatba," řekl Slunečník a zmizel. V tu chvíli vysvitlo sluníčko, dědeček se ohřál a práce jako by se sama udělala.
Zlatuška doma vyprávěla tu novinku. Babička spráskla ruce, trochu plakala, a začly se chystat věci na svatbu. Sestry Zlatušce malinko záviděly, ale přály jí štěstí.
Další den musel dědeček pracovat na políčku až dlouho do noci. Po obloze se honily mraky a měsíček ne a ne vysvitnout. Dědeček na práci už skoro neviděl a posteskl si: "Kéž by aspoň na chvilinku vysvitl měsíček, hned by se líp pracovalo." Jakmile to dopověděl, objevil se před ním pohledný mladík, oblečený do bohatého, stříbrem vyšívaného oděvu. "Jmenuji se Měsíčník a jestliže mi dáš svou vnučku Bělinku za manželku, bude ti měsíček svítit kdykoliv si jen budeš přát." Překvapený dědeček odpověděl: "To víš, já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Bělinka chtít? Podívej, támhle mi přináší večeři, jdi za ní a zeptej se jí." Měsíčník poslechl, zeptal se Bělinka přikývla. "Za dva dny přesně o poledni bude svatba," řekl Měsíčník a zmizel. V tu chvíli vyšel měsíček, ozářil políčko a práce jako by se sama udělala.
Také Bělinka doma vyprávěla, co se stalo. Zlatuška měla radost, že sestru potkalo také štěstí, jen Růžence bylo líto, že ona nemá ženicha.
Třetí den musel dědeček práci dodělat. Sychravé počasí vystřídalo vedro a dusno, ani lísteček se nepohnul. "Kdyby tak větříček alespoň chvilku foukal pro osvěžení, člověk by se osvěžil a líp by se mu pracovalo," posteskl si dědeček. Náhle, jako už dvakrát prve, se před ním objevil pohledný mladík, oblečený do bohatého, tentokrát diamanty posázeného oděvu. "Jmenuji se Větrník, a dáš-li mi za manželku svou vnučku Růženku, větřík ti zafouká, kdykoli se ti namane." "To víš," povídá dědeček, "já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Růženka chtít? Podívej, támhle mi přináší svačinu, jdi za ní a zeptej se jí." Větrník poslechl, zeptal se a Růženka svolila. "Zítra přesně o poledni bude svatba," řekl Větrník a zmizel. V tu chvíli začal foukat svěží větřík, dědeček se osvěžil a práce jako by se sama udělala.
Sestry měly velikou radost, že i Růženka má ženicha, a že svatbu budou mít všechny spolu. Přípravy se chýlily ke konci, příští den budou nevěstami.
Nazítří, a byla to neděle, přesně v poledne, zahrčely před chaloupkou tři kočáry. První byl zlatý, vystoupil z něj Slunečník a své nevěstě dal krásné zlaté šaty, zlatem prošívané. Druhý byl stříbrný, vystoupil z něj Měsíčník a věnoval své nastávající stříbrné šaty, stříbrem prošívané. Třetí byl diamantový, vystoupil z něj Větrník a své budoucí ženě daroval modré šaty, lesknoucí se diamanty.
Svatba byla veselá a bohatá. Když skončila, mladé páry nastupovaly do kočárů a chystaly se k odjezdu do nových domovů. Babička a dědeček plakali, mysleli si, že vnučky už neuvidí. Ty jim však slíbily, že jim budou psát dopisy, a že až se zabydlí, pozvou je na návštěvu. Rozloučili se a odjeli.
Babička s dědečkem hospodařili dál ve svém domečku a těšili se na zprávy od vnuček. Jednoho dne našla babička dopis od Zlatušky. Že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo psáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a nasedli do kočáru. Než bys řekl švec, zastavil kočár před nádherným palácem, blyštícím se zlatem. Na prahu je vítala Zlatuška se Slunečníkem a zvala je dál.
V paláci se babičce i dědečkovi moc líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Zlatuška vzpomněla: "Vždyť já jsem chtěla upéct tu výbornou bábovku! Slunečníku, pomůžeš mi?" Slunečník přisvědčil, a zatímco Zlatuška připravovala těsto, posadil se na židli. Zlatuška přišla s formou plnou těsta a oklopila ji Slunečníkovi na hlavu. Slunečník zářil a za několik okamžiků to pokojem zavonělo a moučník byl hotový. Babička a dědeček si moc pochutnali, ale brzy se začalo stmívat a přišel čas rozloučit se. Mladí manželé slíbili, že jim zase brzy napíší. Zlatý kočár staré dovezl zpět do jejich chaloupky.
Další den si dědeček začal stěžovat: "Babičko, ta Zlatuščina bábovka byla tak dobrá. Pročpak ty někdy nějakou neupečeš?" Babička se trochu podivila, dědeček o sladké nikdy moc zájem neměl, ale potom řekla: " Nu, když o to stojíš, klidně ji upeču." A šla chystat těsto. Dědeček se mezitím pohodlně usadil. Když už se babička chystala dát formu do trouby, zadržěl ji a povídá: "Ne, ne, ne, babičko, dej mi tu formu." Stařenka si řekla, že chce třeba sám dát těsto do trouby, a vyhověla mu. Dědeček si ale formu oklopil na hlavu. Těsto mu začalo stékat po obličeji, kapat na svetr a na kalhoty. Babička jen spráskla ruce, rychle strčila dědečka i s oblečením do vany, aby na něm těsto nezaschlo.
Jednoho dne našla babička další dopis, tentokrát od Bělinky. Že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo napsáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a nastoupili. Než bys řekl švec, zastavil kočár před nádherným celým stříbrným palácem. Na prahu je vítala Bělinka s Měsíčníkem a zvala je dál.
Také v jejich paláci se babičce i dědečkovi moc líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Bělinka vzpomněla: "Měsíčníku, nemáme ve sklepě ještě to víno? Ráda bych staroušky pohostila." Měsíčník přisvědčil a společně se vydali do sklepa. Měsíčník si stoupl na první schod a svítil, takže Bělinka víno ihned našla a vrátila se s ním nahoru. Babička a dědeček se nenechali pobízet, ale brzy se začalo stmívat a přišel čas rozloučit se. Mladí manželé slíbili, že jim brzy napíší. Stříbrný kočár staré dovezl zpět do jejich domečku.
Další den si dědeček začal stěžovat: "Babičko, tak ti mi přišlo to víno včera k chuti. Nemáme také lahvinku ve sklepě??" Babička se zamyslila a odvětila: "Myslím, že tam jedna je, dojdu ti pro ni." Užuž se babička natahovala po svítilně, aby ve sklepě viděl, ale dědeček ji zadržel a povídá: "Ne, ne, ne, babičko, já ti posvítím." Stařenka si pomyslila, že sám vezme světlo, a vyhověla mu. Dědeček ale žádnou svítilnu nevzal, jenom se postavil na první schod. Babička scházela po schodech, ale byla tma a jak nic neviděla, špatně došlápla a zlomila si nohu. Dědeček se pak o ni hezky staral, dokud se neuzdravila.
Jednoho dne našli staří dopis od Růženky. Psala, že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli na návštěvu. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo psáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a do kočáru nastoupili. Než bys proutkem mrsknul, zastavil kočár před nádherným palácem, celým diamanty posázeným. Na prahu je vítala Růženka s Větrníkem a zvala je dál.
I v diamantovém paláci se babičce i dědečkovi velmi líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Růženka vzpomněla: "Větrníku, nemohl bys vzít babičku a dědečka na výlet po jezeře??" Větrník přikývl a tak se všichni vydali k jezeru. Větrník rozprostřel svůj plášt na hladinu a vyzval ostatní, aby se usadili. Pak začal foukat a plášť krásně klouzal po jezeře. Starouškům se to moc líbilo, ale brzy se začalo sluníčko zapadat a přišel čas k loučení. Mladí manželé slíbili, že jim zase brzy napíší. Diamanty posázený kočár staré dovezl zpět do jejich chaloupky.
Další den bylo krásné počasí a dědeček navrhl babičce, aby zašli k rybníku. Babička se velmi podivila, protože spolu u vody nebyli už moc dlouho, ale pak si řekla, proč vlastně ne, že si alespoň odpočine. Jenom jí bylo divné, na co bere dědeček ten starý kabát, když je venku tak pěkně, ale pak si uvědomila, že by neměli na pláži na čem sedět. Když přišli k rybníku, dědeček vzal plášť a hajdy s ním k vodě, ještě volal na babičku: "Babičko, co tam tak stojíš, pojď, já tě svezu, žes takovou jízdu nezažila." Babička si ale vzpomněla, jak to dopadlo s bábovkou a vínem a řekla, že radši nepůjde. Dědeček tedy rozhodil kabát po hladině a sám na něj nasedl, jenže kabát začal nabírat vodu, začal se potápět, jentaktak se dědeček vyškrábal zpět na břeh. Bez kabátu se smutně vrátil k babičce, která se trošku usmívala. "Pročpak se mi směješ, babičko?" zeptal se dědeček podmračeně. A babička odpověděla: "Naše vnučky se dobře vdaly, tak nech kouzla jejich manželům." Dědeček se usmál, přisvědčil a pak spolu žili šťastně až do smrti.

 

 

Jak ruce nechtěly pracovat

Pravačka a Levačka byly ze vznešeného rodu Rukou. Když byly ještě úplně maličké, hladily jen plyšáky a strašně rády si spolu hrály, třeba která rychleji poleze po koberci. A tak ruce rostly a rostly, stále poznávaly novou a novou zábavu. Když tu najednou se Pravačce něco stalo. Jednou si hrály tak, až se úplně zapotily námahou a najednou Pravačka vykřikla: „Mně tu něco raší!“ Přiběhla k ní Levačka a nevěřícně koukala na ošklivý a bolestivý výrostek na její kamarádce. Obě spěchaly na pomoc k moudré ruce Mámině. „Mámino …“ volaly už z dálky. „Co se stalo, mé milé přítelkyně Pravačko a Levačko?“ A tak se Pravačka natáhla k Mámině a ukázala, co ji trápí. Mámina jí poučila, že to je mozol, který vzniká z práce. A že později ztvrdne a nakonec ztvrdnou ony celé, jejich kůže zesílí a už je nic nebude bolet a nebudou je trápit mozoly. Obě ruce nad tím zakroutily prsty a společně se dohodly, že už nikdy nebudou pracovat. A tak plynul čas a ruce lenošily, už si ani moc nehrály. A pak nastala zima. Ruce se třásly chladem. V tom ucítily vůni horké čokolády ve velkém hrnku. Pospíchaly se k němu ohřát, ale ouvej! To pálilo, to bolelo! A tu slyšely Mámin smích: „Vidíte, kdybyste pracovaly, vaše kůže by posílila a vy byste se nespálily. Inu, lenost a zahálka nikoho neposílí!“

O perníkové chaloupce

Byl večer.Venku pršelo a občas oblohu osvítil blesk,který byl doprovázen hromem.Děti si vylezly na pec a chtěly,aby jim dědeček vyprávěl pohádku.Stařeček si sedl na lavici a na stůl postavil svíčku. „O Perníkové chaloupce,“prosil malý Pepík.Ostatní se přidaly ,a tak nic jiného dědečkovi nezbývalo než začít vyprávět.
„Bylo,nebylo.Uprostřed lesa stála chaloupka.V ní bydlel dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi,“všichni poslouchaly,co bude dál.Stařeček pokračoval ve vyprávění.Jednou šel dřevorubec do lesa kácet dříví,jenže musel tam nechat děti,protože neměli moc jídla a všechny by neuživili.Děti nebyly hloupé,a tak si celou cestu sypaly kamení.Večer,když už byla tma, se podle kamínků vrátily domů.Macecha nařídila dřevorubci,aby je zavedl ještě hlouběji do lesa.Další den šli znovu.Tentokrát si ulamovaly kousky chleba,jenže hladoví ptáčci jim je sezobali.To děti nevěděly.Opět, když byla tma ,se chtěly vrátit,ale neznaly cestu. „Ztratili jsme se,“popotahoval malý Jeníček.Starší Mařenka měla,ale nápad.Prozradila svému bratříčkovi,že vyleze na strom a rozhlédne se jestli neuvidí světýlko. „Támhle.“ukázala Mařenka,když vylezla na nejvyšší smrk.Vydaly se tedy směrem,odkud bylo vidět světlo.
Došly až k chaloupce,která byla celá z perníku.Protože měly obě děti hlad, začaly trhat sladké dobroty.„Kdo mi to tu loupe perníček?“ „To nic,to jenom větříček,“odpověděla Mařenka ježibabě.Chvilku ještě jedly,jenže ježibaba je chytla a odvedla do chaloupky.Tam je zavřela do chlívku. „Až si vás vykrmím,tak vás sním,“smála se.Podstrojovala jim perníčky a koláče,jenže děti jíst nechtěly.Jednoho dne toho měla ježibaba dost,a tak si usmyslela,že je upeče. „Tady na tu lopatu si pěkně sedneš!“poručila Jeníčkovi.Jenže on byl chytrý,a tak ježibabě povídá: „Ale babičko,já nevím ,jak se na takovou lopatu sedá,“ježibaba se naštvala: „Tak koukej.“sedla na lopatu.Děti lopatu popadly a i s ježibabou ji hodily do pece.Rychle pec zavřely.Babka křičela.Lomcovala dvířkami.Děti sebraly na stole perníčky a běžely domů.
Utíkaly lesem,přeskočily potok,na stráni si nasbíraly do zapomenutých džbánků maliny ,až se dostaly na cestu,která vede domů. „Děti!“křikl tatínek.
Stařeček se podíval na pec,kde jeho posluchači spokojeni usnuly.Dědeček přestal vyprávět a sfoukl svíčku.

O Jeníčkovi a Mařence

Kdysi dávno žila byla, jedna zlá macecha. ta poslala muže s dětmi do lesa a řekla mu, ať je tam nechá. Muž děti do lesa odvedl, tam poručil jim jahody sbírat. Jeho zločin se povedl, avšak nechtěl se na to dívat. Mařenka s Jeníčkem bloudí dál, černá tma už se na les snáší. Kdo by se v noci nebál, když tajemné stíny děti straší? Najednou světýlko zahlédnou, přistupují blíž a blíž, do perníkové chaloupky nahlédnou, co bude dál, uvidíš. Stará paní u pece stojí, na lopatě něco má. To asi perníčky z trouby voní, jestli pak nám taky dá? Sami si vezmeme, povídá Jeníček. Co když nás uvidí? Zafouká větříček. Neboj, nás se nedopídí. Tak Mařenka i Jeníček loupají si perníček. Najednou se ozývá, paní, co se bábou nazývá. „Kdopak to loupe můj perníček?“ „To nic bábo, to jen větříček.“ Po chvíli zase ten Jeníček, loupe bábě perníček. Zase se ozve ze dveří, bába, co tam láteří. „Kdopak to loupe můj perníček?“ „To nic bábo, to jen větříček.“ Tentokrát je však přistihla, do chlívku je zavřela. Smůla velká je postihla, návrat domů jim upřela. Tak děti v chlívku zavřené jsou, zlá bába jim vaří. Už k horké peci jdou, zatím se bábě daří. Na lopatu si vlezte, ať už v peci jste. Že to neumíte? Tak se dobře podívejte! Čarodějnice na lopatu si sedá, avšak pozor si při tom nedá. Děti už lopatu chytají a bábu do pece házejí. Mařenka a Jeníček, loupají si perníček. Ten domů chtějí vzít a tátu s ním potěšit. Po pěšince už kráčejí, vesele si zpívají. Že tátu zase uvidí a macechu z domu vyhodí. Když domů dorazí, štěstí je tam provází. Táta samou radostí, rozplývá se něžností. Zlou ženu z domu vyhodí a jen letmo prohodí: „To máš za to ženo zlá, žes mi děti vyhnala.“ A zazvonili perníkovým zvoncem, slyšeli jste pohádku se šťastným koncem. 

O bílém stěňátku

Byl jednou jeden dům a kromě lidí zde žili i kocourek s kočičkou a pejsek s fenkou. Jednoho zimního studeného dne se v teple seníku narodilo kočičce pět krásných koťátek. Stejného dne se v psí boudičce narodila štěňátka také fence a pejskovi. U kočičky i pejska měli velikou radost. Brzy se všude kolem batolila hebká malá klubíčka.
Pět koťátek se tulilo k mamince – kočičce. Jejich srst zářila bíle stejně jako srst maminky–kočičky i tatínka–kocourka. Až na jedno. Jeho chloupky byly černé jako saze.
V psí boudičce se zatím kutálelo pět chlupatých kouliček. Očička měla ještě slepená, ale bříška stále hladová si cestičku k mamince–fence vždy našla. Kožíšek štěňátek se ničím nelišil od maminky–fenky a tatínka–pejska. Byl stejně černý a huňatý. Až na jedno štěňátko. Jeho chloupky svítily ve tmě psí boudičky jako lampion. Byly bílé jak čerstvě napadaný sníh.
Přišel den, kdy se koťátkům i štěňátkům otevřela očička a všichni prvně spatřili svět. Také bílé štěňátko a černé koťátko se kolem rozhlíželi.
„Jakpak to, maminko,“ povídá černé koťátko, „že je můj kožíšek jiný? Je snad špinavý? Váš tak nádherně září a můj není ve tmě ani vidět.“ Koťátko začalo olizovat kožíšek, aby smylo černou špínu. Mylo se a mylo, ale černou barvu nesmylo.
„Kdepak, mé milé koťátko,“ odpoví maminka–kočička, „to není špína. Tvůj kožíšek je čistý. Má jen jinou barvu.“ Koťátko však bylo smutné. Chtělo mít chloupky stejně bílé jako ostatní.
Také u pejsků si bílé štěňátko všimlo svého kožíšku. A také jemu bylo divné, proč je jiný než ostatní. Maminka–fenka mu vysvětlila, že se na svět vykulil s jiným kožíškem než druzí. Ale ani bílému štěňátku se to nelíbilo a bylo smutné stejně jako černé koťátko.
Jednoho jarního slunečného dne si obě rodinky vyrazily na procházku po dvorku. Koťátka vyšla s rodiči ze seníku a najednou černé koťátko spatřilo psí rodinku.
„Podívejte se,“ volalo černé koťátko, „už vím, proč jsem černé. Patřím jiné mamince a tatínkovi. Támhle jsou mí rodiče.“ Ukázalo na černou fenku a pejska. Maminka–kočička byla smutná, když se její milé koťátko rozeběhlo za fenkou a pejskem. Ale bylo tak šťastné, že ho nechala jít.
„Maminko, tatínku,“ volalo koťátko na fenku a pejska. Přiběhlo a v tu chvíli si ho všimlo bílé štěňátko.
„Teď už vím, proč jsem jiné,“ povídá štěňátko. „Patřím někomu jinému. Asi jste si nás vyměnili.“ A bílé štěňátko se rozeběhlo k bílé kočičce a kocourkovi.
Marné by bylo vysvětlování. Proto zůstalo černé koťátko s černými pejsky a bílé štěňátko odešlo s bílými kočičkami do seníku.
Po jaru přišlo léto.
Maminka–kočička se rozhodla, že je na čase naučit své děti vše, co mají kočky znát. První, co se začaly učit, bylo mňoukání. Musí být tak silné a vysoké, aby ho slyšely všechny kočky v okolí. A tak se koťátka předháněla, které zamňouká nejlépe. „Mňáááu, mňáááu,“ ozývalo se z každého koutu. Jen bílé štěňátko ne a ne se správně naučit mňoukat. Z jeho tlamičky se ozývalo jen „mňaf, mňaf“.
Mezitím se po dvorku proháněla štěňátka a napodobovala své rodiče. „Haf, haf,“ znělo celým dvorkem. Hlasitý štěkot musí zahnat každého nezvaného hosta. Jen černému koťátku se stále nedařilo zaštěkat. A tak jeho „háááu, háááu“ znělo spíše jako vytí.
Jednoho dne přinesl tatínek–kocourek svým dětem myšku. Prý se musí naučit, jak se taková myš loví. A tak se všechna koťátka předháněla, kdo ji uloví první. Všem to šlo docela dobře. Jen bílé štěňátko zůstávalo stále pozadu. Během několika dnů přineslo každé kotě svoji ulovenou myš, jen štěňátko nic. Každá myška mu pokaždé utekla.
U pejsků se děti učily, jak si zahrabat kost. Tatínek–pejsek jim názorně předvedl, jak se správně hrabe. Předními packami se díra hloubí a zadními se odhazuje hlína. Zpočátku jim to moc nešlo, ale brzy se všichni naučili díru vyhrabat. Až na černé koťátko. Jeho nožičky ho neposlouchaly. A navíc se mu moc nelíbilo, že se tolik umaže.
Se špínou si uměli dobře poradit u kočiček. Maminka–kočička, tatínek–kocourek i čtyři koťátka pečovala o svůj kožíšek pečlivě. Na žádném chloupku nebylo vidět jediné smítko. Jen kožíšek bílého štěňátka ztrácel svůj lesk. Bílé štěňátko se snažilo očistit si jazýčkem nožičky, také trochu ocásek, ale na bříško a záda ne a ne si dosáhnout.
„Ach, to je trápení,“ řeklo si jednou štěňátko. „Já nevím, proč se musím stále mýt. Vždyť co je zábavnějšího, než běhat po dvorku, dovádět a prolézt každý kout. Co je na tom, že se trošičku umažu?“
Černé koťátko mělo úplně jiné starosti. „To je trápení,“ řeklo si jednou. „Proč musím stále běhat po dvorku a prolézat každičký kout. Vždyť se tolik umažu. Nejlepší by bylo lehnout si na sluníčko a pěkně v klidu odpočívat.“
Koťátka i štěňátka rostla jako z vody, a když přišel podzim, začala se učit ty nejdůležitější a nejtěžší věci. Koťátka se učila šplhat do výšek a štěňátka hlídat dvorek.
„Ó, jak je to vysoko!“ povzdechlo si bílé štěňátko, když spatřilo zídku, na kterou mělo vyskočit.
„Pročpak mám někoho zahánět,“ řeklo ustrašené černé koťátko, „když by bylo lépe se někam schovat a počkat až odejde."
Štěňátko se bálo výšek a koťátko zase každého cizího tvora. A tak ve svém strachu přežili podzim, po kterém nastoupila zima.
Jednoho studeného rána na štědrý den se celý dvorek proměnil v bílou peřinu. Přes noc napadlo tolik sněhu, že když se černé koťátko probudilo, bylo na neznámý sníh tak zvědavé, že ho začalo hned samo prozkoumávat. Zjistilo však, že sníh je studený, mokrý a vůbec se mu nelíbí. Koťátko udělalo pár krůčků a bác. Padlo do závěje. Brr, jak rádo by bylo někde v teple.
Zatím se probudila i kočičí rodinka. Hned, jak zjistili, že je venku zima, rozhodla maminka–kočička, že odvede své děti na střechu k teplému komínu. Bílému štěňátku se moc nechtělo. Také bylo zvědavé na tu novou věc, které se říká sníh. A také nemělo rádo lezení na střechu. Ale co naplat. Když se konečně na střechu vyškrábalo, alespoň se chtělo podívat do komína. Vždycky ho zajímalo, co to z něj tak pěkně voní. Jak tak dovnitř nakukovalo, nožičky mu sklouzly po zasněžené střeše a bílé štěňátko vklouzlo po hlavě přímo do komína. A protože bylo v komíně spousta sazí, nevylezlo z něj štěňátko bílé, ale dočista černé.
Koťátko se právě vyhrabalo ven ze závěje. Bylo celé zasněžené a z černého koťátka bylo najednou koťátko bílé. „Podívejme,“ pravilo. „Už nejsem černé. Jsem dočista bílé.“ Na střeše uvidělo svoji bílou kočičí rodinu a rozeběhlo se k nim. Vyšplhalo na střechu a nedalo mu to ani trochu práci. Byla pro něj hračka po střeše se procházet. Tam se uvelebilo vedle své maminky, přitulilo se k teplému komínu, zavrnělo a blaženě usnulo.
Na dvorek mezitím přišla psí rodinka. Jakmile je štěňátko uvidělo, rozeběhlo se k nim. „Jsem celé černé,“ volalo nadšeně. „Teď patřím k vám.“ Skákalo a skotačilo, brouzdalo se sněhem, hrabalo nory a bylo šťastné.
Přišel večer. Štěňátka přestala skotačit a vrátila se do své teplé boudičky. Také koťátka slezla dolů a vrátila se do seníku. Za oknem domku se rozsvítil vánoční stromeček.
„Jeminkote!“ zvolalo koťátko. „Já už jsem zase černé. Budu muset odejít.“
„Kampak bys chodilo?“ řekla maminka–kočička. „Nebylo ti s námi dobře?“
„Bylo mi s vámi moc dobře,“ špitlo černé koťátko. „Ale vrátila se mi má černá barva.“
„Nikdy jsi svoji barvu neztratilo,“ odpověděla mu maminka–kočička, „jen jsi bylo bílé od sněhu. Ten u teplého komína roztál. Vidíš, i jako černé koťátko můžeš žít mezi bílými kočičkami.“
To samé se přihodilo i u pejsků. Také štěňátko objevilo, že je už zase bílé.
„Vidíš to,“ pravila maminka–fenka, „ani jsi se nevšimlo, že tě sníh dávno očistil od černých sazí. Celý den jsi s námi skotačilo a vůbec nikomu nevadilo, že jsi bílé.“
A tak se přihodilo, že v podvečer štědrého dne dostali všichni ten nejkrásnější dárek. Štěňátko a koťátko svoji vlastní rodinu a fenka s pejskem a kočička s kocourkem své milované děti.

O línem dědkovi

Za sedmero horami a sedmero řekami žili, byli v jednom domku dědek a babka, žili si poměrně dobře, až na to, že dědek byl tuze líný.Babička musela dělat většinu věcí za něho.
Jednou takto jeli chytat v zimě ryby, aby měli zásoby.
Tak vzali saně a psy, udice, sekeru a jeli na rybník. Vysekali díru do ledu a chytali. No nachytali hodně a tak to naložili na saně a jeli domů. Přijeli domů a dědek hajdy pajdy leháro na gauč a babka musela nakrmit a postarat se o psy, sáně dát do šopy a ryby do sněhu, no tehdá nebyly mražáky a ledničky.
Jindy zase bylo třeba jet pro dřevo. Tak zase vzali saně a psy a jeli. Tak teda nařezali a nasekali dřeva a jeli domů. A zase, dědek - směr gauč a babka zase musela všechno zařídit sama a dokonce i dřevo poukládat. Tak mu to večer vyčetla a pohádali se a dědek se rozčílil, že ho stále buzeruje a tak babka řekla:"Jak se ti to nelíbí, běž kam tě oči donesou a jsem zvědavá, jak to zvládneš někde jinde."
Dědek na to: "Tak dobře, půjdu abys věděla", a taky jo. Sebral se, vzal si zápalky a šel. Šel, šel, až skoro přišel do jiného stavu, :D, ale ne, to je jiná pohádka - došel až k lesu.
No, jak už to obvykle v zimě bývá, začala mu být zima, tak si rozdělal oheň a ohříval se a ohříval se tak dlouho, až usnul. Jenže, jak ten oheň hořel, tak roztál okolo sníh a samozdřejmě voda mu natekla pod tělo a byl celý mokrý. No průser, venku zima, mrzlo a on mokrý a začal mrznout taky.
Do kelu, řekl si, musím jít někam, ale kam, abych se usušil. A víte kam šel? No jakož - k babce. Došel ke dveřím a zaklepal:"Kdo je?" ozvalo se. "To jsem já babičko možná někdy Tvůj dědek, pusť mně dovnitř". "Nepustím, odešel jsi, tak zmizni". "Ale babičko" žadonil děd, "jsem celý mokrý a mrznu, jen se trošku ohřát u kamen".
"Tak dobře, ale jen na chvíli". Tak ho pustila, aby se ohřál. A jak tak sedí u kamen, vidí, jak babka jí polévku a potom rybu, tak mu tekly sliny po zemi. No babce to nedalo, tak mu nakonec dala trošku polévky na talíř a potom i pečenou rybu.
Dědek se najedl a babka mu říká:"Tak ses najedl, ohřál, tak se pakuj pryč." A tu dědek žadoní:" Babičko, nevyháněj mně, já se polepším". I zželelo se babce dědka a tak říká:" Tak dobře, ještě to s tebou skusím, ale naposled". Od té doby dědek makal a snažil se a nakonec si žili dobře a spokojeně. A jestli nezemřeli, žijí dodnes. Zazvonil zvonec a pohádky je konec. :)

O třech bratřích

 V jedné malé chaloupce u jezera, kde lišky dávají spát dobrou noc, žili 3 bratři. Každý měl jiný dar od boha. Ten nejmladší byl mistr vtipu a dokázal rozesmát i toho nejnadutějšího morouse. Prostřední, ten byl velice inteligentní a dělal různé zajímavé pokusy. Věnoval se matematice, lékařství, prostě všemu rozuměl! Nejstarší z bratrů, ten se uměl dobře otáčet! Nejvíce rozuměl tvrdé práci, pracoval pilně na poli a také se skvěle staral o dobytek a všechna zvířata. Jednoho dne, když se bratři setkali při večeři u kulatého stolu, nejmladší bratr, který se jmenoval Pavel navrhl, že zkusí své štěstí a vyrazí do světa. Bratři se mu začali řehnit: "Ty?? Co bys v tom světě asi tak dělal? Rozesmíval trávu??? Nemáš co nabídnout! Jsi jenom hloupý šašek!!!" "Myslete si co chcete," odpověděl Pavel. "Možná nerozumím poli, zvířatům ani nejsem chytrý, ale chci zkusit své štěstí." A jak řekl, tak udělal. Sbalil si uzlíček se zásobami jídla, rozloučil se se svými dvěma bratry a vydal se na cestu. Přešel sedmero řek, sedmero hor, sedmero lesů a na obzoru spatřil krásný palác. Přišel k bráně a buch buch na vrata!!! "Kdo jsi mládenče?" vykouknul sluha. " Jmenuji se Pavel, a rád bych dostal práci," vysvětlil Pavel. "Aha, a co nám můžeš nabídnout? zeptal se sluha. "Mohu rozesmát celé království! To budete koukat!" Sluha mu ale vysvětlil, že je princezna tuze nemocná a že by potřebovala vyléčit. Uvedl Pavla před krále a král ho ubytoval ve svém skvostném paláci. Pavel dělal všechny své možné kašpaří kousky, ale princezna byla pořád bílá jako křída. Po týdnu, když seděl Pavel ve svém pokoji, vzpomínal na své 2 bratry, a povzdechl si: " Kdyby jen tu byl můj prostřední bratr, Tomáš, ten by určitě věděl, jak princeznu vyléčit!" Mezitím daleko od Pavla, v chaloupce u jezera, se i Tomáš(prostřední bratr) rozhodl vydat do světa. Sbalil si raneček, a když přešel sedmero hor, sedmero řek a sedmero lesů, přišel ke krásnému království. Přišel k bráně a zabušil. Objevil se sluha a ptal se ho, co chce. " I chtěl bych dostat nějaké místo. Můžu nabídnout svůj rozum a třeba učit vaše děti hudbě, literatuře, matematice atd..." Cha! Křikl sluha! V našem královstí umíráme hlady, protože nám neplodí žádný strom, neroste žádné obilí!" Třeba nám matematicky vypočítáš, kdy je nejlepší doba pro setbu a sklizeň." odvětil sluha. Tomáš hrdě řekl, že lehčí rovnici neslyšel a že to bude hračka. Když však týden nic nevymyslel a nic co ho napadlo nemělo dobrý výsledek, zavolal si ho sám král a řekl mu, že jestli ani do týdne nevyroste jediné jablíčko, bude o hlavu kratší! "Ach, povzdechl si Tomáš, jen kdyby tu tak byl místo mě můj nejstarší bratr Ivan, ten by určitě věděl, kdy zaset a kdy sklidit!" Mezitím, v chaloupce u jezírka, nejstarší z bratrů se rozhodl, že i on by mohl ve světě něco dokázat. Zabalil si něco na cestu, a když přešel sedmero hor, sedmero řek, a sedmero lesů dostal se ke krásnému sultánství. Přišel k bráně, a zakřičel: " Je tu někdo???" Objevil se sluha, tvářil se zatrpkle, a řekl: " Co tu řveš? Jestli nám nemáš co nabídnout, tak se rycle kliď odsud ano?? " Ivan vysvětlil, že dokáže obrodit i shilé pole a vyzná se dobře v hospodářství. Sluha mu vypověděl, že pokud dokáže uvařit ze svých plodů vtipnou kaši, tak že je přijat! Ivan byl radostí bez sebe, a řekl že lehčí úkol nemohl dostat. "Ale synku, jen se neraduj, poučil ho sluha, toto je nešťastné sultánství, a pokud mu nevrátíš usměv a radost, sultán tě předhodí krokodýlům!" Po týdnu všeho trápení, si Ivan vzpomněl na Pavla, nejmladšího z bratrů, že ten by určitě rozesmál královstí, a bylo mu stydno, že se mu tak vysmíval. II. Když si Ivana sultán zavolal, ptal se jak uspěl. Ivan mu vypověděl, že jeho nejmladší bratr, by vrátil jeho veličenstvu úsměv na rty, a když mu dá ještě jednu šanci a pustí ho domů, tak mu určitě Pavla přivede. "Dobře, odpověděl sultán, ale pokud se nevrátiš, trest tě nemine!" Ivan se ihned rozjel domů. I Tomáše, prostředního z bratrů si král zavolal. Zeptal se ho, jak uspěl. Tomáš vysvětlil, že má bratra, který by jeho úkol určitě splnil. Král mu tedy dovolil, aby Ivana přivedl, ale že pokud ho nepřivede, o hlavu přijde určitě. Tomáš skočil na koně a rozjel se domů. Pavla si také přivolal král a vytkl mu, že princezna vypadá daleko hůř než předtim. Pavel mu vysvětlil, že princezna by potřebovala spíše lékaře, a on že je jen šašek. "Ale!křikl Pavel, můj bratr by dokázal princeznu určitě vyléčit." Král tedy Pavla poslal domů ale varoval ho: Jestliže se během měsíce neobjevíš se svým bratrem zde v paláci, tak se určitě objevíš na šibenici!" Pavel si nechal osedlat koně a i on se vydal k rodné chaloupce. III. Všichni bratři se shledali společně v ten stejný čas, u stejného kulatého stolu jako předtím, když se rozešli. Vypravovali si co zažili, jak na sebe byl každý z nich pyšný, ale nikdo nebyl hrdý na svého bratra. Také se všichni omlouvali, že se neměli smát ani Pavlovi, ani nikomu jinému. "Každý je svým způsobem z nás užitečný", mínil Pavel, proto bychom se měli pokusit zachránit jak můj palác, tak Tomášovo královstí a Ivanovo sultánství." rozumoval! "Cha, můj bratr nějak zmoudřel, ne myslím že mi všichni", vysvětloval Ivan. Tomáš tedy navrhl aby se postupně všichni dohromady vydali na cestu, protože jako 3 tvoří celek a jsou nepřemožitelní. IV. Po několika dnech, byli naši 3 bratři u bran Pavlova paláce. Tomáš princeznu během týdne opravdu vyléčil. Král plakal dojetím, a rozhodl se, že svoji dceru nakonec provdá za Pavla. 7 dní a 7 nocí se slavila nádherná svatba. 8. den si bratři nechali osedlat koně, a vydali se k Tomášovu vyprahlému království. Ivan během týdne sklidil nejeden úspěch, ale hlavně úrodu. Král byl potěšen a rozhodl se, že i on provdá svoji jedinou dceru za Tomáše. 7 dní a 7 nocí se slavila velkolepá svatba, a 8. den se bratři vydali na velbloudech po poušti a před svítáním viděli první hradby chmurného sultánství. Pavel hýřil všemi svými vtipy a během týdne se sultánství vlnilo a prohýbalo salvami smíchu. I sultán se rozhodl že svoji milovanou dceru provdá za Ivana. Slavilo se 7 dní a 7 nocí... V. Když se naši bratři setkali po roce, v chaloupce u kulatého stolu a vzpomínali, jak byli neskutečně pyšní jen na sebe... Nemohli tomu uvěřit. Začali si vážit všech a všeho, co každý z nich dokázal. Každý z bratrů vychoval se svoji milovanou hodně dětí. Pokud je chcete navštívit, milé děti, tak určitě v chaloupce u jezírka naši 3 bratři žijí do dnes...

Zlobivé hříbátko

Na louce s kvítky a hebkou trávou,
pase se koňů pár s hnědou hřívou.
Ten kůň je skoro černý a hnědá je kobyla,
vítr je co chvíli češe a paprsek sluneční objímá
a to malé hříbě zde rozpustile pobíhá.

Pasou se v poklidu na šťavnaté louce.
Jen kobylka je neklidná.To její dítě-dovádivé hříbě,
každičkou chvíli se někam zatoulá.

Rozběhla se strachy ke kraji lesa a volá-pojď hned sem!
Koník však běží dál a volání nedbá,
chvílemi klopýtá,není tu rovná zem.

Kobylka nešťastná,než do lesa vkročí, ještě se otáčí.
Louka však je prázdná a kůň na ní schází.
Zůstala sama a sám je i koník,jde dál a strach ji obchází.

Slunce již odešlo a v lese se šeří,kobylka klopýtá,
křovím se prodírá a nikde nevidí svého koníka.

V tom vrána černá jako noc, zakráká opodál
a ozve se i straka.Kobylka přes slzy zahledí se tam
a vidí klubko a čtyři kopýtka.

Vesele poskočí a nedbá na jehličí co škrábe a píchá.
Hříbátko klidně si tu spinká v dolíku mechem vystlaným
a něco se mu zdá. O mámě nejspíš a ona stojí nad ním,
když probouzí se a oči otvírá.

Šťastná olízne své dítě a s láskou ho k sobě přitiskne.
Rychle vydají se spolu,tím temným už lesem spěchají.
Táta kůň už je také hledá,nešťastný pobíha po okraji.

Konečně zas spolu jsou na své louce
a kousíček za ní mají letní stáj.
Už nebudu zlobit,slibuje si koník,
vzpomněl si jak plakal,když byl v lese sám.

Karkulka

Holčička malá nemá strach.
A maminku dnes neposlechla, zdá se.
Za babičkou svou
cestou necestou
a právě přes les vydává se.

Poslouchat, ale děti má se!

Karkulko, kam jdeš? Nemáš strach?

Hlavičkou vrtí: „Nejsem malá,
ač máma cosi povídala,
tak cestu znám a kratší zdá se.
Maminka, ovšem obává se,
prý nebezpečí číhat může v lese.“

Karkulka, ale nelekne se,
když vlk se po cestě k ní přidá.

„Tak ty jsi ten vlk, no vida!“

A varování zapomnělo dítě.
Pozor si dávej, vždyť vlk sní Tě!
A že si hraje na honěnou rád?
A líbí se mu samo děvče v lese?

Tváří se jako kamarád
a košíček ti ve své tlamě nese.
Copak je tohle za nápad!
hraje svou vlčí hříčku s chutí,
na schovku prý by mohli hrát
děvčátko začne počítat:

„Jedna, dvě, tři, už půjdu, ale
nechci být sama, tak se vrať!“

Jsou vlčí plány dokonalé,
a na Karkulku strach teď pad.
Vlk utíká jen dál a dále
k domečku, který neznal dřív.
Babičku slupnul, je mu líp,
jen chuť má na to děvče malé.

Tak použije další lest
a děvčátko se dá tím splést
nic netušící důvěřivé dítě,
sedne si blíž a ... dál už víte.

No, právě děti,
příběh tuze známý,
vám velmi často vyprávějí mámy
a poučení vezměte si vážně.
Myslivce nebýt, skončí strašně
a Karkulka už v hloubi duše ví to.

Vlk se dnes přežral, tvrdě spí.
Myslivec si s ním poradí
a malé děvče vysvobodí jistě.
Babičku také, to se ví.

Snad Karkulka se poučí

Pohádečka o žirafě

Žirafa Bláža byla opřena o jabloň a před očima držela dalekohled. „To není možné, to je krása, úžasné!“ vzdychala tak nahlas, že její kamarádi slon Pupíno a kráva Búča se hned dožadovali také dalekohledu.
Po zaostření spatřili v rodinném domku zapnutý televizor, ve kterém zrovna běžela módní přehlídka. Ani jednoho z nich to však nenadchlo.
„Pojď, půjdeme si hrát!“
Bláža se ale zasnila: „Ta postava, ta chůze, nemůžu se kouknout ani do zrcadla!“ Ti dva pokrčili rameny a odešli. Bláža se rozhlédla, zda ji nikdo nevidí a vlezla do rybníku. „Není nad chladivou koupel, budu voňavá a čisťounká.“ Na strom usedla zrovna praštěná vrána s volkmenem a nevěřila svým očím. Bláža vylezla z vody, zdobila se jabloňovými květy, leštila si kopýtka. „Jsem fakt tlustá, vypadám nežirafově! Když nebudu jíst, zhubnu. Ale tam je takový krásný stromeček a já mám na něho chuť! A tam taky! Já to nevydržím!“ Když dožvýkala poslední sousto zlobila se sama na sebe. „Jsem hnusná a tlustá žirafa! Zhubnu a zhubnu.“ Dala se do běhu. Usoudila však, že běhá pomalu, proto se vydala na smetiště a dvě obrovské pružiny ihned nadšeně uvítala. Nasadila si je na zadní nohy. To, co nastalo, to byl povyk. Zburcovala půl lesa, celou louku. Byla jako na trampolíně, pružiny ji házely sem a tam. Jazyk jí pomalu vlál a nemohla přestat. „Pomóc, Búčo, Pupíno!“ Když ti dva viděli co provádí, museli se smát, ale Bláža se kolem nich jen mihla a byla ihned fuč. „Jak ji zastavíme? Musíme ji pomoci“, staral se Pupíno. „Zavoláme vrány, pomůžou nám“, nestačila doříct Búča a Praštěná vrána jim nad hlavou zakrákala: „Letím pro příbuzenstvo, já se fakt jednou z té Bláži pominu!“ Za chvíli už celé hejno vran usedlo na Blážu, vyneslo ji do výšky a pak zcela pomalu ji postavilo do trávy. Bláža byla naprosto vyřízená, ale ihned spustila: Když to nejde sportem, nebudu jíst!“ Než se kamarádi nadáli, udělala na svém dlouhém krku uzel. „Achich, to bolí! Pomóc“, dala se znovu do křiku! A všichni kolem měli zas plno práce. Když měla opět krk bez uzlíku, usmála se na ně a řekla: „Jsem hezká taková jaká jsem a manekýnkou nebudu!“

O drakovi a princezně

V jednom kraji vzdáleném kam nedohodíš kamenem
žije sedmihlavý drak,jmenuje se Zrovnatak.
Z jednoho zámku si princeznu vzal
a v zámku zůstal samotný a smutný pan král.
Do celého kraje pan král vyslal všechny posly
aby mu jeho princeznu Andělku našli.
Zatím drak Zrovnatak v jeskyni Andělku učí
co k jídlu uvařit,když v bříšku kručí.
Nádobí umýt a uklidit,prádlo vyprát a vyžehlit
a všechno do skříněk v jeskyni uložit.
Princezna Andělka ta vůbec nepláče,už ji to baví,
v zámku se nudila,teď i dračím hlavám radí.
Tři hlavičky dračí naučila číst a čtyři počítat
a všechny slušně jíst,no prostě stolovat.
Pan král stále neví kde hledat princeznu
a tak ten kdo mu ji najde,ten dostane ji za ženu.
Přihlásil se jen zahradník Ondra Trávníček,
na cestu si vzal džbánek piva a buchet raneček.
Pivo vypil,snědl i všechny buchty,ale šel pořád dál
až došel k temnému lesu,tam by se každý bál.
Z lesa se šíří tak šílená a úžasná vůně
a Ondra už hlady jenom z té vůně stůně.
Tak pomali došel k veliké jeskyni
a tam se ocitl až v dračí kuchyni.
Ve velikém hrnci se tam houbová polévka vaří,
ve vyhřáté peci se péct koláče borůvkové daří.
Ondra draka pozdravil,Andělku na tváře políbil,
vrať se domů milá princezničko,
tady ti nesu od pana otce,krále,psaníčko.
Prý i hodný drak může s tebou na zámek jít,
bydlení hned vedle zámku bude pěkné mít.
Vydali se tedy k domovu,drak letí jako mrak,
přistáli přímo v zámecké zahradě.Ano,je to tak.
Pan král k nim honem běží
až svůj trůn si málem zboří.
Jsem rád že jste tady,
drak může jít bydlet do zahrady,
tam můžeš dělat draku nového zahradníka,
Ondru čeká Andělka a role panovníka.
Já už nechci vládnout,budu odpočívat,
s tebou draku povídat a nebo šachy hrávat.
Zahradník se oženil s princeznou Andělkou
a všichni mají radost,radost velikou.

A pokud se drak nepomátl a všechny nesněd,
tak jsou na tom zámku šťastni až do teď.

Otesánek

Jeden dřevorubec v lese stromy kácí
je to velký silák,nedá mu to práci,
z jednoho stromu kmen zůstal celičký
tady má hlavičku,tělo,ruce i nožičky.
Vzal si kmínek domů a doma dodělal,
je to jako děťátko,tak do kolíbky ho dal.
Žena děťátko obleče a v kolébce houpá
a dřevěný chlapeček ten potichu si brouká.
Ženo,povídá dřevorubec,teď malého synka máme,
jaké jméno tomu klučinovi dáme?
Máme ho z lesa,ze stromu jsi ho vytesal,
co kdyby se třeba Otesánek jmenoval?
Mámo,táto,já bych jed,z kolébky ozvalo se tiše
tak to ti musím uvařit hrnek dobré kaše,
děkuji ti mámo,já mám ještě hlad,
tady máš kus chleba,co víc ti mám dát?
Zlý Otesan z jihu a špatného dřeva sněd slepici,
pak spolkl psa i kočku s lavicí
a taky kozu,krávu,bábu,dědu i koně s vozem,
nemohl však chodit a spadl na zem.
Víš jak to s ním dopadlo?
Prasklo mu břicho a všechno ven vyběhlo.
Já takový táto nebudu,říká Otesánek malý,
mámo,já nechci aby se mně všichni báli.
Maminko,tatínku,já vám budu pomáhat,
ty jsi šikulka,každý tě bude mít rád.
Lesní víla život vdechla dřevěnému tělíčku
Otesánek už není ze dřeva,ze špalíčku.
Zná celý les,každý keř i každý stromek,
ráno přinese mámě jahody,maliny a taky hříbek,
ví kde bydlí sojka,veverka i liška
a stará se aby všichni měli napapaná bříška.

Na toho Otesana z jihu už dávno zapomněl,
ten jako polínka se v kamnech rozhořel.

Náš Otesánek si vzal za ženu Ančí z hájenky
a mají dva synky,taky malé Otesánky...

Princezna Karolínka a princ Petr

Na jednom paloučku, uprostřed lesa, seděla Karolínka, trhala jahody.
Myslela na prince,který tudy projížděl,chtěla ho viděti a však nemohla. Její matka, zlá královna, jí vyhnala, chtěla si ho vzíti sama.
Karolínka, překrásná princezna, trhala jahody ve slunečný den. Pomáhala stařence, jenž stařenkou nebyla.
Petr, překrásný princ, projížděl se v lese ….. zabloudil. Jeho koník Tomík, zanesl ho až na palouček, kde Karolínka trhala jahody. Seděla tam tiše. Jak jí princ uviděl, seskočil z koně, ona zvedla hlavu, spadla na měkkou trávu. Pomohl jí vstát, klekl si před ní a začal se hned ptát, zdali by se jeho ženou mohla stát.
Byla překvapená velice, nevěděla co říci. Že potřebuje čas, že je ještě dítě.
Petr sklopil hlavu k zemi. Byl překrásný, líbil se jí, vypadal tak sladce …. chci říct tak statečně.
Svou jemnou ručkou, pozvedla mu hlavu. Zadívala se mu do očí. Viděla v nich něhu a chtíč.
„Princi můj,“ nedořekla. Spadla mu do náruče. Z úst vytékal pramínek krve.
„Princezno má... královno …. promluv na mě...
proč tvůj úsměv chabne, tvé oči přestávají zářit.“ „Miluji Vás... princi“ poslední slova princezny..... Umírá... Ze zad se tyčí malá dýka.
Princ přemýšlí, myslí na pomstu. Pomstí svoji princeznu, zabije její vrahy.
Poprvé a naposledy jí věnuje polibek do vlasů. Poslední pohled. „Pomstím tě.“
Nasedá na svého koníka Tomíka. Tuší kdo princeznu zabil.
Jel přímo tam. Na zámek!!!
„Královno Šary“ zaječel na celý zámek.
„Tady ...“ ozvalo se z jedné komnaty.
Princ Petr tasil svůj meč. Vběhl do té komnaty a meč vrazil královně do srdce.
„Zabila jsi mi mojí princeznu,“ vyhrkl ze sebe a bodl ještě několikrát.
Zděšeně pohlédl na své dílo. Podíval se po pokoji. Uviděl zlatý náhrdelník. Na něm bylo jedno jediné písmenko. Písmenko K.
Vzal ho do rukou a dal si ho na krk.
„K … jako princezna Karolínka,“ přemýšlel princ Petr.
Žene se zpět na palouček uprostřed lesa. Sesedne z koníka Tomíka a hledá svoji mrtvou princeznu.
Ale ne … Nikde není. Hledá, volá její jméno. Otáčí se, chce už pryč. Najednou za ním praskne větvička. Připraví si meč od krve královny Šary.
Z lesíka vyběhne dívenka. Oděná do svatebních šatů.
Princ se zděšeně dívá. „p- princez... princezno Karolínko,“ řekne zděšeně.
Princezna k němu přiběhne a omylem mu spadne do náruče. Princezna zakopla, měla bosé nožky. Princ Petr ji chytne do náruče a nepustí.
Po obličeji se jim kutálejí slzy.
„Jak to že jsi na živu?“ tázal se princ.
„Stařenka mi pomohla,“ řekla tichým hláskem Karolínka. „Miluji Vás,“ ještě dodala a princ jí věnoval polibek do vlasů.
„Pojď se mnou na můj hrad,“ pravil princ.
„Dobrá,“ odpověděla princezna.
Princ jí vzal do náruče a vysadil ji na svého věrného koníka Tomíka.
Společně odjeli na princův hrad a žili šťastně, až do konce svého překrásně stráveného života.

KONEC …..

Skřítečkov

Pod lískovým keřem stojí zámeček princezny Malenky z Maliní
a ta skřítkům z jetele každé druhé přání vyplní.
Co to první?Ptá se černooký skřítek Rony,
to Malenka nikdy nesplní,všichni skřítci slzy roní.
Ta vaše první přání jsou pořád stejná a už pět let,
nějaké jiné přáníčko jste si mohli už vymyslet.
A skřítkové Rony,Pony,Luk a Fuk dumají celý den a noc,
dumají celé léto,podzim a zimu,dumají až do vánoc.
Sláva,volá Rony,konečně jsme na to přišli,
víš co si přejeme?Abychom vždycky včerejší den našli.
Princezna Malenka ta se vám začala tak chechtat
až chmýří z pampelišek začalo až mezi mráčky létat.
Takové přání to se kluci splnit opravdu nemůže,kdepak,
to by i pejsek pozpátku musel běhat a štěkat.
No,to máte pravdu princezno,tak se nezlobte.Ano?
My vám něco dobrého přineseme,hned zítra ráno,
v noci se vypravíme do lesa na noční jahody a lanýže
i když nemrzne,jako zmrzlina v kornoutku se to líže.
A to je naše přání.Ať ti to princezno moc chutná
a aby jsi z nás nebyla nikdy ani trochu smutná.

Tak ty skřítky z jetele Malenka pozdravila vesele.

A potom skřítkům z jetele povídá,děkuji vám,moc,
toto přání já ráda splním a nemusíte čekat do vánoc.
Klidně si můžete přát cokoliv jiného,poslouchám,
ale včerejší den já pro nikoho opravdu nehledám.
Skřítkové Rony,Pony,Luk a Fuk včerejší den nechtějí
a tomu,kdo si to teď přeje,tomu se vysmějí.
Chacha,chichi v jetelíčku ti skřítci učí se písničku.
Lalalinky,na malinky,lalali.....
Tak skřítkové až do rána zpívali,lalali.
A další přání,jako to první,to neměli.

 
Google

PŘEVODNÍK MĚN

nainstalujte si na Vaše stránky [ zdarma ]

Výměna ikonek ZDARMAwww.weblight.cz www.bazarekzadara.ic.cz iBANNER TopList